Je smutnou pravdou, že nežijeme v dokonalém světě. Lidé nejsou pouze hodní, mnohdy se stane, že provedou něco, nad čím nám zůstane rozum stát. Asi nejsmutnějším příkladem jsou střelby na školách. Zde je to o to horší, že oběťmi jsou mnohdy děti. Není tedy pochyb, že se jedná o tragédii, a lidé chtějí vědět, co k tomu daného člověka vedlo.
Mnohdy se pak objevují názory, že jsou to videohry. Koneckonců v nich je násilí často na denním pořádku, takže není divu, že se člověk rozhodne přenést jej i do reálného světa. Střílí přece v tom virtuálním, tak proč ne zde. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, pak to dává smysl. Ukazuje se však, že skutečnost je poněkud jiná.
Pravdou totiž je, že už i děti dovedou rozlišit mezi světem ve hře a tím skutečným. Nejrůznější střílečky pak využívají často k tomu, aby si vybili pocit frustrace a potlačené agrese způsobem, který nikomu neublíží. Vědí však dobře, že střílí pouze na virtuální postavy, nikoliv na skutečné lidi.
Naopak je pravdou, že lidé hrající v rozumné míře videohry jsou ve skutečnosti mnohem méně náchylní k tomu, aby vzali pistoli a šli někoho zastřelit, především pak proto, že všechny své negativní emoce vyventilují ve hře. Nedrží je tak v sobě, takže je mnohem méně pravděpodobné, že překročí únosnou míru.
Většina těchto střelců to dělá proto, že mají právě tyto potlačené pocity. Často jsou spojeny také s nějakou psychickou poruchou, i když tomu tak nemusí být vždy. Studie však ukázaly, že spojitost s videohrami je v tomto případě neexistující.
Rozhodně se tedy nemusíme obávat, že by některý z hráčů přenesl svou vášeň i do skutečného světa. Není to o nic více pravděpodobnější, než u kohokoliv jiného. Neměli bychom tedy videohry hrané v rozumné míře démonizovat, neboť naopak mohou lidem s problémy pomoci. A to je v dnešní době rozhodně více než potřeba.
Comments are closed.