Skutečně se mohou lidé inspirovat videohrami?

Je smutnou pravdou, že nežijeme v dokonalém svÄ›tÄ›. Lidé nejsou pouze hodní, mnohdy se stane, že provedou nÄ›co, nad Äím nám zůstane rozum stát. Asi nejsmutnÄ›jším příkladem jsou stÅ™elby na Å¡kolách. Zde je to o to horší, že oběťmi jsou mnohdy dÄ›ti. Není tedy pochyb, že se jedná o tragédii, a lidé chtÄ›jí vÄ›dÄ›t, co k tomu daného ÄlovÄ›ka vedlo.

 

 

Mnohdy se pak objevují názory, že jsou to videohry. Koneckonců v nich je násilí Äasto na denním pořádku, takže není divu, že se ÄlovÄ›k rozhodne pÅ™enést jej i do reálného svÄ›ta. Střílí pÅ™ece v tom virtuálním, tak proÄ ne zde. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, pak to dává smysl. Ukazuje se vÅ¡ak, že skuteÄnost je ponÄ›kud jiná.

 

Pravdou totiž je, že už i dÄ›ti dovedou rozliÅ¡it mezi svÄ›tem ve hÅ™e a tím skuteÄným. NejrůznÄ›jší stříleÄky pak využívají Äasto k tomu, aby si vybili pocit frustrace a potlaÄené agrese způsobem, který nikomu neublíží. VÄ›dí vÅ¡ak dobÅ™e, že střílí pouze na virtuální postavy, nikoliv na skuteÄné lidi.

 

 

Naopak je pravdou, že lidé hrající v rozumné míře videohry jsou ve skuteÄnosti mnohem ménÄ› náchylní k tomu, aby vzali pistoli a Å¡li nÄ›koho zastÅ™elit, pÅ™edevším pak proto, že vÅ¡echny své negativní emoce vyventilují ve hÅ™e. Nedrží je tak v sobÄ›, takže je mnohem ménÄ› pravdÄ›podobné, že pÅ™ekroÄí únosnou míru.

 

VÄ›tÅ¡ina tÄ›chto stÅ™elců to dÄ›lá proto, že mají právÄ› tyto potlaÄené pocity. ÄŒasto jsou spojeny také s nÄ›jakou psychickou poruchou, i když tomu tak nemusí být vždy. Studie vÅ¡ak ukázaly, že spojitost s videohrami je v tomto případÄ› neexistující.

 

RozhodnÄ› se tedy nemusíme obávat, že by nÄ›který z hráÄů pÅ™enesl svou vášeň i do skuteÄného svÄ›ta. Není to o nic více pravdÄ›podobnÄ›jší, než u kohokoliv jiného. NemÄ›li bychom tedy videohry hrané v rozumné míře démonizovat, neboÅ¥ naopak mohou lidem s problémy pomoci. A to je v dneÅ¡ní dobÄ› rozhodnÄ› více než potÅ™eba.