Celé testování nových léků je velmi zdlouhavá a náročná cesta. Jako první je důležité vůbec objevit látku, která má nějaké účinky na lidský organismus. O samotný účinek by snad ani tak nešlo, ale tato látka pak ještě musí mít účinek dostatečně silný, musí dobře procházet do tkání (či místa působení), nesmí být příliš toxická a jednoduše musí splňovat mnoho dalších podmínek. Když už je tato nová látka vyzkoumána, přechází se k takzvané experimentální části, tedy k preklinickému hodnocení. V této fázi se látka na několikrát zkouší na různých modelech, jako jsou tkáňové a orgánové modely a také třeba na zvířatech.
Takto se snažíme odhadnout, jestli látka nebude příliš toxická, v jaké dávce se asi lidem může podávat a jaké by mohly být nežádoucí účinky. V tomto hodnocení se ještě nezaměřujeme přímo na účinek léku, ale spíše na jeho bezpečnost a na to, jestli jej vůbec můžeme lidem podávat. Nevýhodou těchto preklinických testů je to, že zvířata nám mohou být mnohdy velmi podobná, ale drobné odchylky zde být mohou, takže nikdy nebudeme schopni dopředu stoprocentně říci, co od léku při použití u člověka očekávat. Pokud je úspěšně dokončena preklinická fáze, můžeme se přesunout k fázi klinické, kdy je léčivo podáváno lidem.
Samotné klinické testování má své čtyři části. Do první fáze jsou nabíráni zdravý dobrovolníci nebo lidé s určitou nemocí, kteří již vyčerpali dostupnou léčbu. I zde se ještě neorientujeme na účinnost léku, ale hodnotíme to, jak je léčivo bezpečné. Až právě ve druhé a třetí části posuzujeme jeho účinek na větším a větším spektru lidí. Pokud se nové léčivo dostane až sem, je registrováno a může se začít prodávat. Vše ale končí až čtvrtou částí, která se provádí až po registraci, až tehdy, kdy se léčivo dostane ke skutečným pacientů. Léků, které si prošly tímto procesem je mnoho, příkladem za všechny může být třeba Tadalafil k léčbě mužské erektilní dysfunkce.
